V našem kočičím soužití s číčou Elinkou jsme se dostali k tématu, které je citlivé, delikátní, a přesto se kolem něj točí velká část dne… kočičí toaleta.
Tedy její obsah, časování, rituály, sprinty po výkonu a moje role v tom všem. Pokud jste si mysleli, že kočka jen tiše zajde na písek a vše proběhne diskrétně… pak vás s Elinkou vyvedu z omylu… a důkladně.
Písek je dobrý. Ale který? A kdy?
Písek musí být čerstvý. Vzdušný. Takový, ve kterém se dá hrabat jako v poušti Gobi. A ideálně vyměněný přesně v ten den, kdy to kočka očekává… což nikdy dopředu neoznámí.
Zkusil jsem jednou sypat nový druh steliva. Byl bez parfemace, ekologický a podle popisu „vhodný i pro kočky s jemnými tlapkami“.
Elinka přišla. Očichala. Otočila se. Sedla si přede mě… upřeně mlčela. Tím bylo rozhodnuto… ten písek nebude nikdy použit.
Doba výkonu… ceremonie mlčení
Když Elinka konečně zhodnotí, že je písek akceptovatelný, vstoupí na scénu jako baletka. Elegantně. Tiše… pak to začne… Hrabání.
Vlevo. Vpravo. Dopředu. Doleva znovu. Pak pauza na rozmyšlenou. Pak škrábání na okraj záchodu, na zdi, na vzduch. Někdy mám pocit, že hrabe i do minulosti.
A teprve pak… přistoupí k věci.
Po výkonu přichází… raketový sprint
Nikdo mě nepřipravil na to, že po vykonání potřeby přichází kočičí Velká cena.
Elinka vyletí ze záchodku jako šíp, sprintuje přes celý byt, skáče na gauč, pak na škrabadlo a nakonec udělá dva výskoky do vzduchu, jako by právě shodila 6 kilo odpovědnosti.
Některé teorie říkají, že je to reakce nervového systému. Já tvrdím, že se prostě cítí dobře a chce to dát všem najevo. „Vykonala jsem to…. ty víš, co máš dělat.“
Úklid jako poslání
V tuto chvíli přichází moje chvíle slávy. Přistupuji k záchodu se lžící a plastovým pytlíkem. Elinka mě sleduje. Pozorně. Zpoza rohu. Čeká, jestli to udělám správně.
Pokud to neudělám hned? Přijde a sedne si přede mě, zadkem ke mně, ocasem pravidelně mlátí o zem. Jasné sdělení: „Toto je moje království. A je pod tvou úrovní, aby nebylo v perfektním stavu.“
Pýcha a předsudek
Když je vše uklizeno, Elinka si přijde zkontrolovat záchod. Očichá. Někdy i znovu lehce přihrábne… jako že já to sice udělal dobře, ale ona to udělala ještě líp.
Pak se protáhne, odkráčí do obýváku a zalehne na gauč. Na místo, kam jsem si předtím položil svetr. Zřejmě si zaslouží odměnu. Já ne.
Záchod pro kočku není „jen záchod“. Je to místo, kde se odehrává rituál čistoty, kontroly a dominance. A my, jejich lidští spolubydlící? Jsme údržbáři svatyně.
Ale víte co? Když ji po tom všem sleduji, jak se spokojeně stočí do klubíčka, čistí si packu a přede… říkám si, že jsem tu správně. Protože láska k téhle svébytné bytosti se nepozná podle toho, kolik pohlazení ti dovolí, ale podle toho, kolikrát denně bez řečí vyneseš její bobek.
