Jestli si myslíš, že máš doma věci, které patří tobě, dovol, abych tě jemně vyvedl z omylu. Pokud v té domácnosti žije kočka, je všechno, ale úplně všechno potenciální pelíšek.
Nezáleží na ceně, účelu ani tvých pocitech. Ona rozhoduje. Ty jen přihlížíš… a sem tam něco koupíš a platíš.
Krabice, tak to je kočičí vila snů
Můj první kontakt s kočičí logikou byl hned po adopci. Koupil jsem pelíšek. Měkký, hebký, s motivem rybiček. Byl poměrně drahý. Na fotce vypadal jako z katalogu hygge bydlení. Kočka ho obešla… jen očichala… a pak slavnostně vlezla do roztržené krabice od mé zásilky. V ní se usadila jako královna a doteď ji neopustila. Pelíšek? Používám já. Na kolena, když klečím na zemi, protože gauč je samozřejmě její.
Notebook? Výhřevné lázně pro packy a kožíšek
Jednou jsem měl důležitý online hovor. Oblekl jsem si košili, zkontroloval webkameru, připravil poznámky. Všechno šlo hladce… dokud se zpoza monitoru neobjevila packa…a druhá… a pak najednou tam stála celá. Kamera ji zabrala v plné majestátnosti, sedící přesně na klávesnici. Klientka řekla: „To je vaše kočka?“ Já na to: „Ano, a právě ohlásila, že zůstávám doma.“ Nevyšlo to sice… Ale já prý mám charizma.
Vyprané prádlo… voní jako čerstvá oběť
Jednou jsem sušil prádlo na topení. Byl tam zrovna můj oblíbený svetr, ten tmavě modrý, krásně nadýchaný. Ráno jsem si ho chtěl vzít na sebe… ale už na něm spala. V tom okamžiku jsem se naučil dvě věci:
- Nikdy nezvedej kočku z místa, které si vybrala.
- Tmavě modrý svetr + bílá kočka = nový design, tzv. „chlupatá elegance“.
Mísa na ovoce jako trůn
Pamatuješ, jak jsme dřív dávali do mísy jablka nebo pomeranče? To byly časy. Teď tam sedí kočka. Ne vedle. V míse. Přesně uprostřed. Mísa je na stole, stůl v kuchyni. A kočka dohlíží na provoz jako ředitel hotelu. Jednou jsem chtěl jablko. Zvedl jsem ruku. Podívala se na mě. Pomalu. Vtahujíc drápky do okraje mísy. Dostal jsem strach. Šel jsem radši pro banán. Do šuplíku v lednici. Potichu.
Cestovní taška… kočičí bunkr
Zkoušel jsem si jednou zabalit věci na víkend. Otevřel jsem tašku, přinesl oblečení a když jsem se otočil… ona už tam byla. Narvaná jako klubíčko mezi tričky. Dívající se pohledem: „A kam jako zase jedeš beze mě?“ Ať jsem ji zkusil vyndat jakkoliv jemně, vždycky se opět vrátila. Nakonec jsem vzal jinou tašku. Menší. Pro mě.
Závěr: Je to jejich svět. My tu jen topíme, krmíme a čistíme záchod.
Je fascinující, jak může jedna chlupatá bytost změnit celý způsob, jak vnímáš svůj domov. Věci už nejsou jen věci. Jsou to pelíšky, hnízda, trůny, pozorovatelny a odpočívadla. Každá plocha je potenciální přistávací dráha. Každý kus oblečení příležitost ke spánku.
Ale víš co? Když večer lehnu do postele a kočka si přilehne ke mně… nebo spíš já k ní, všechno to dává smysl. Protože i když mi bere prostor, klid i svetr… dává mi něco, co je k nezaplacení.
Pocit, že někam patřím. A že i já… jsem možná trochu její pelíšek.
