Člověk si sbalí plavky, opalovací krém, nabíječku a slavnostně si slíbí, že tentokrát nebude fotografovat úplně všechno. Jenže pak dorazí do hotelu a pod prvním lehátkem objeví kočky.
O deset minut později už má v telefonu šestnáct jejích fotografií, v kapse půlku hotelové snídaně a v hlavě zásadní otázku: Mám ji nakrmit, nebo jí tím spíš uškodím?
Kočky jsou běžnou součástí mnoha oblíbených dovolenkových míst. Potkáte je v Egyptě u hotelových restaurací, v řeckých přístavech, v uličkách Kypru, na Maltě, v černohorském Kotoru i v tureckém Istanbulu. Některé vypadají spokojeně a sebevědomě, jiné hubeně a unaveně. A téměř všechny velmi rychle poznají turistu, kterému stačí jeden smutný pohled, aby začal hledat nejbližší obchod s granulemi.
V Egyptě mají kočky vlastní all inclusive
Kdo byl někdy v egyptském letovisku, pravděpodobně je zná. Přes den odpočívají ve stínu pod lehátky, večer nenápadně obsadí prostor kolem hotelové restaurace a čekají, zda některému hostovi náhodou nespadne kus masa.
Samozřejmě čistě náhodou.
Egyptská hotelová kočka totiž zpravidla dokonale ovládá tři základní dovolenkové dovednosti… najít nejlepší stín, objevit nejměkčí křeslo a během několika sekund určit člověka, který neumí odmítnout.
Někteří turisté si proto vozí kapsičky a granule už z domova. Jiní kočkám dávají zbytky od večeře a část návštěvníků je raději nechává být. Problém je, že kočka sedící u hotelu nemusí být vždy opuštěná. Může ji pravidelně krmit personál, místní obyvatelé nebo dobrovolníci.
Istanbul: město, kde kočka není bezdomovec, ale soused
Jestli existuje město, ve kterém si kočky opravdu věří, je to Istanbul. Odpočívají před obchody, procházejí se kolem kaváren, sledují dění v přístavu a občas působí dojmem, že právě ony rozhodují, kdo smí vstoupit do místní mešity nebo restaurace.
Oficiální turecký turistický portál uvádí, že se ulicemi Istanbulu pohybuje přibližně 150 tisíc koček. Místní lidé pro ně nechávají vodu, krmivo i malé přístřešky a často je vnímají spíš jako společné obyvatele města než jako nevítané tuláky.
V Istanbulu tak turista nemusí kočku hledat. Kočka si najde jeho. Nejlépe ve chvíli, kdy si objedná něco voňavého a snadno dělitelného.
Řecko a Kypr: ke každé taverně jedna kočka zdarma
Na řeckých ostrovech bývají kočky součástí přístavů, úzkých uliček i zahrádek místních restaurací. Usednete k večeři sami, ale ještě před příchodem číšníka máte pod stolem tříčlennou kočičí delegaci.
Jedna kočka vás sleduje zpovzdálí, druhá se usadí vedle židle a třetí už se chová, jako by rezervaci provedla ona.
Také Kypr má s kočkami dlouhou tradici. Nedaleko Limassolu se nachází klášter svatého Mikuláše od koček, jehož historie je s kočkami spojována po staletí. Na ostrově zároveň fungují útulky, krmná místa a skupiny dobrovolníků starající se o místní kolonie.
Malta a Kotor: místa, kde jsou kočky turistickými celebritami
Malta je svými kočičími koloniemi známá natolik, že o zdejších kočkách a lidech, kteří jim pomáhají, vznikl samostatný dokument. Zachycuje místní krmiče, dobrovolníky, kočičí parky i každodenní soužití obyvatel ostrova s pouličními kočkami.
V černohorském Kotoru jsou kočky zase jedním ze symbolů historického centra. Mají zde dokonce vlastní muzeum plné starých pohlednic, knih, mincí a dalších kočičích předmětů.
V některých městech si tedy turista odváží magnetku s památkou. V Kotoru si odváží magnetku s kočkou, fotografii kočky, tašku s kočkou a přesvědčení, že ta mourovatá u kašny se na něj dívala trochu jinak než na ostatní.
Krmit, nebo nekrmit?
Jednoduchá odpověď neexistuje. Malá porce vhodného krmiva může hladové kočce pomoci, ale bezmyšlenkovité rozdávání zbytků z hotelového stolu není ideálním řešením.
Nejprve je dobré zjistit, zda kočky někdo pravidelně nekrmí a zda hotel nebo místní samospráva nemají vlastní pravidla. Organizace International Cat Care doporučuje ověřit, jestli už o kočku někdo pečuje, aby turisté nenarušovali zavedený režim krmení.
Když se rozhodnete pomoci, dejte přednost čisté vodě a běžnému krmivu pro kočky. Lidské jídlo může obsahovat příliš mnoho soli, koření, tuku nebo přísady, které kočkám nesvědčí. Nevhodné jsou například vařené kosti, kořeněná jídla, cibule, česnek, sladkosti a také kravské mléko.
Dejte jen přiměřené množství, zbytky ukliďte a nenechávejte kolem hotelu špinavé tácky ani otevřené konzervy. Krmení na jednom čistém místě je pro kočky i okolí bezpečnější než rozhazování potravy podél celé promenády.
A hlavně respektujte samotnou kočku. Ne každá stojí o hlazení, zvedání nebo společnou fotografii v náručí. Nechte ji přijít, nabídněte ruku a dovolte jí rozhodnout, zda jste hodni její pozornosti. Kočka je koneckonců na svém území. Vy jste tam jen na týden s barevným náramkem.
Největší pomoc nemusí být kapsička
Jednorázové nakrmení udělá radost a někdy může skutečně pomoci. Dlouhodobé řešení ale představuje především kastrace, veterinární péče a pravidelná práce místních organizací. Právě komunitní programy zaměřené na péči o pouliční zvířata mají podle organizace FOUR PAWS šanci zlepšovat jejich život udržitelněji než náhodná pomoc jednotlivých turistů.
Když tedy uvidíte nemocnou, zraněnou nebo velmi zesláblou kočku, bývá nejlepší vyfotografovat ji, poznamenat si přesné místo a kontaktovat místní útulek, veterináře nebo dobrovolnickou skupinu. Malý příspěvek místní organizaci může někdy pomoci více než kufr plný kapsiček.
Dovolená, na kterou se nezapomíná
Možná jste do Egypta přijeli kvůli moři, do Řecka kvůli jídlu a do Istanbulu kvůli památkám. Přesto se může stát, že po návratu budete nejčastěji vyprávět o zrzavém kocourovi, který každé ráno čekal před vaším pokojem.
Kočky totiž mají zvláštní schopnost stát se součástí našich vzpomínek, aniž by si o to musely říkat. Stačí jedno setkání, jeden pohled a jedno večerní posezení na hotelové terase. A člověk najednou přemýšlí, zda se té malé mourovaté pod lehátkem daří dobře i poté, co odletěl domů.
Jak to máte na dovolené vy? Krmíte místní kočky, nosíte jim vodu, nebo je raději necháváte být? A přivezli jste si někdy z cest fotografii kočky, na kterou dodnes vzpomínáte? Podělte se s námi o svůj příběh i snímek v komentářích.
