Opuštěná kočka nepozná, zda jí misku podává zaměstnanec městského útulku, člen spolku nebo žena, která si doma proměnila obyvák v karanténu. Pro zvíře je pomoc stále pomocí. Pro člověka na druhé straně misky však může znamenat placenou směnu, anebo druhou práci bez výplaty, dovolené a možnosti zavřít za sebou dveře.
Kočka sedící pod autem nepřemýšlí nad tím, kdo má zrovna službu.
Neví, zda obec schválila rozpočet, zda má útulek volné místo, jestli spolku přišla dotace nebo zda dobrovolníkovi zbývá na účtu dost peněz na veterinu. Má hlad, může být nemocná, zraněná nebo březí a potřebuje, aby někdo udělal první krok.
Právě v tom jsou si všichni, kdo o opuštěná zvířata pečují, podobní. Ať pracují v městském zařízení, vedou soukromý útulek, působí ve spolku nebo poskytují dočasnou péči, stojí nakonec před stejnou živou bytostí.
Podmínky, ve kterých tuto práci vykonávají, však stejné zdaleka nejsou.
Není útulek jako útulek
Když se řekne útulek, mnoho lidí si představí budovu s kotci, zaměstnanci, recepcí a autem s nápisem odchytová služba. Taková zařízení skutečně existují. Některá zřizují přímo města, jiná provozují městské organizace nebo soukromé společnosti na základě smlouvy s obcí.
Vedle nich však fungují útulky provozované spolky, neziskovými organizacemi nebo soukromými osobami. Některé mají vlastní areál a zaměstnance, jiné stojí především na dobrovolnících.
A potom jsou tu depozita a dočasné péče.
Byty, rodinné domy, pokoje, garáže či jiné upravené prostory, kde se mezi běžným lidským životem objevují karanténní klece, kočičí záchody, pytle steliva a krabice s krmením.
Rozdíl tedy není možné zjednodušit na tvrzení, že městský útulek je „oficiální“ a spolek je jen skupina nadšenců. Také nestátní útulek může být řádně registrovaným a kontrolovaným zařízením se zákonnými povinnostmi.
Zásadní rozdíl bývá často někde jinde.
V tom, kdo provoz zaplatí a na čí bedrech zůstane odpovědnost, když peníze dojdou.
Jedni mají rozpočet, druzí kasičku na internetu
Obecní útulek stojí zpravidla na veřejném rozpočtu nebo na smluvním financování.
To neznamená, že má neomezené peníze, luxusní vybavení a dostatek zaměstnanců. Také městská zařízení mohou bojovat s nedostatkem míst, lidí i prostředků.
Jejich pracovníci mohou být unavení, psychicky vyčerpaní a stejně bezmocní před každým dalším telefonátem o nalezeném zvířeti. Přesto mají obvykle alespoň nějaký předem stanovený rozpočet, pracovněprávní systém, směny, účetní zázemí a odpovědného provozovatele.
Když zaměstnanec onemocní, měl by existovat někdo, kdo službu převezme. Když je nutné objednat krmivo, nemusí pracovník nejprve zveřejnit fotografii hladové kočky a doufat, že se lidé složí.
U dobrovolnického spolku může stejná faktura za veterinární péči znamenat několik bezesných nocí.
Nejdříve se musí zachránit kočka. Potom se musí zachránit rozpočet spolku.
Příspěvek na sociální sítě, fotografie, příběh, prosba o pomoc, kontrola plateb, poděkování dárcům, účtenky, evidence, vyúčtování.
To všechno bývá součástí té samé záchrany jako antibiotika, operace nebo plná miska.
Veřejnost většinou vidí kočku po léčbě. Nevidí člověka, který ještě o půlnoci zpracovává doklady, zatímco pračka pere další várku dek a z vedlejšího pokoje se ozývá kočka po operaci.
Když se z domova stane zařízení
Dobrovolník často nemá sklad.
Má chodbu.
Nemá kancelář.
Má kuchyňský stůl.
Nemá samostatnou karanténu.
Má koupelnu, pracovnu nebo pokoj, který původně patřil návštěvám.
Nemá služební automobil.
Má vlastní vůz, do kterého se musí vejít přepravky, sklopce, pytle krmiva, stelivo a také kočka, která se rozhodla protestovat proti cestování velmi hlasitým způsobem.
A především nemá chvíli, kdy skutečně zavře dveře útulku a odejde domů.
On už totiž doma je.
Kočky potřebují péči ráno i večer. V sobotu, v neděli, na Štědrý den, při horečce, migréně i po návratu z nemocnice.
Když zazvoní telefon kvůli zraněnému kotěti, málokdo se ptá, zda má dobrovolník právě dovolenou.
Kočičí kalendář má totiž jen několik jistot.
Hlad. Záchod. Veterinu.
A samozřejmě potřebu něco shodit ze stolu.
Humor ale končí ve chvíli, kdy se dlouhodobá únava změní ve vyhoření, zdravotní problémy nebo dluhy.
Člověk může mít obrovské srdce, ale pořád má jen dvě ruce, jeden účet a čtyřiadvacet hodin denně.
Obec nemusí mít vlastní útulek. Problém však musí nějak vyřešit
V debatách o opuštěných zvířatech často zaznívá věta:
„Obec přece nemusí mít útulek.“
Ano. Každá obec skutečně nemusí stavět vlastní areál s kotci a zaměstnanci.
Péči může zajistit prostřednictvím jiného útulku, smluvního zařízení nebo jiným odpovídajícím způsobem.
Jenže právě tady začíná jeden z největších problémů.
Možnost nemít vlastní útulek se někdy tiše mění v představu, že není nutné mít připravené vůbec žádné funkční řešení.
Telefonní číslo na vzdálený a dlouhodobě plný útulek ale ještě není systém.
Stejně jako jím není kontakt na dobrovolnici, o které všichni vědí, že nakonec nedokáže nemocnou kočku odmítnout.
Dobrovolník se potom může velmi snadno stát nejlevnější položkou systému.
Ne proto, že by se na tom s někým dohodl. Ale proto, že neumí nechat zvíře trpět.
U koček navíc není každý případ stejný
Ani pojem „toulavá kočka“ není tak jednoduchý, jak působí. Jinou situací je socializovaná kočka, která se ztratila majiteli.
Jinou zvíře úmyslně opuštěné. A jinou kočka, která žije dlouhodobě venku, kontakt s člověkem nevyhledává a na uzavření do útulku může reagovat silným stresem.
Fungující péče o venkovní kočičí populace proto nemůže spočívat pouze ve sbírání všech koček z ulic a jejich umisťování do zařízení. Potřebujeme rozlišovat jednotlivé případy, hledat původní majitele, podporovat kastrační programy, veterinární péči, kontrolovaná krmná místa a spolupráci lidí přímo v lokalitách.
Jinak pouze přesouváme stále větší množství zvířat do zařízení a domácností, které už dávno nemají kam další přepravku postavit.
Nejde o souboj zaměstnanců a dobrovolníků
Bylo by nespravedlivé stavět proti sobě zaměstnance obecních útulků a členy spolků. Pracovník městského zařízení není nepřítelem dobrovolníka.
Často čelí stejnému smutku, stejným těžkým rozhodnutím a stejným telefonátům od lidí, kteří chtějí problém vyřešit okamžitě.
Také on může pracovat přesčas, odnášet si příběhy zvířat domů a přemýšlet, zda pro ně udělal dost.
Rozdíl není v tom, kdo má kočky raději. Rozdíl je v systému.
Jeden člověk má za sebou organizaci, rozpočet, pracovní smlouvu a alespoň nějakou možnost předat službu kolegovi.
Druhý má vlastní telefon, vlastní auto, vlastní byt a větu:
„Když ji nevezmu já, kdo ji vezme?“
A právě tahle věta dokáže být velmi nebezpečná. Protože dobrovolnost neznamená bezednost.
Spolky nemohou dlouhodobě nahrazovat celý systém pouze proto, že jejich členové mají svědomí.
Nemohou být současně odchytovou službou, veterinární sanitkou, skladem, karanténou, účetním oddělením, mediálním týmem a nonstop krizovou linkou.
Pomoc nemůže stát jen na tom, kdo první zvedne telefon
Skutečným řešením nejsou další dojemné prosby, aby se našel ještě jeden člověk ochotný obětovat svůj volný čas.
Takoví lidé jsou samozřejmě potřeba. Bez nich by mnoho zvířat nepřežilo.
Jenže dobrovolník by měl být součástí systému, nikoliv jeho posledním nosným sloupem.
Obce potřebují mít předem domluvený postup, jasné kontakty a reálné kapacity.
Tam, kde péči skutečně vykonávají spolky, by měla existovat dlouhodobější spolupráce, jasná pravidla a předvídatelná úhrada nákladů.
Potřebujeme regionální spolupráci, smluvní místa v útulcích, větší podporu kastrací, dostupnější veterinární péči a také větší odpovědnost majitelů, kteří nechávají své kočky nekontrolovaně množit.
A hlavně potřebujeme přestat považovat vyčerpaného dobrovolníka za důkaz, že systém funguje.
Může totiž být přesným důkazem opaku.
Kočka nepozná, kdo její záchranu zaplatil
Až příště uvidíme fotografii zachráněného kotěte, možná bychom se neměli ptát jen na tom, zda už našlo nový domov.
Měli bychom se také zeptat, v čím domově zatím žije. Kdo mu v noci podává léky.
Kdo platí jeho léčbu.
Kdo pere deky, shání krmivo, odpovídá zájemcům, vede účetnictví a ráno vstává do svého běžného zaměstnání.
Obecní útulek, soukromé zařízení, spolek i dočasná péče mohou odvádět skvělou práci. Žádná právní forma sama o sobě nezaručuje laskavost ani kvalitu.
Rozdíl je v tom, zda za člověkem stojí fungující organizace a stabilní financování, nebo jen jeho vlastní odhodlání.
A odhodlání je krásná věc.
Zachránilo tisíce zvířat.
Jen by nemělo být jediným plánem, který naše společnost pro opuštěné kočky má.
Dokud pomáhají, nikdo nevidí, že padají
Dobrovolníci často vydrží neuvěřitelně mnoho.
Ne proto, že by měli více sil než ostatní, ale protože vědí, co by se stalo, kdyby jednoho dne telefon nezvedli, pro kočku nepřijeli nebo řekli, že už opravdu nemají kam další zvíře dát.
A právě v tom je jejich největší síla i největší slabina.
Dokud všechno nějak zvládnou, okolí získává pocit, že pomoc funguje.
Jenže ona mnohdy nefunguje.
Pouze ji vlastními penězi, zdravím, časem a domovem drží nad vodou několik lidí, kteří už dávno nemají z čeho brát.
Neměli bychom čekat, až některý spolek skončí, dočasná péče vyhoří nebo člověk, který roky zachraňoval zvířata, jednoho dne sám požádá o záchranu.
Pomoc opuštěným kočkám nesmí být založena na tom, kdo vydrží nejdéle bez spánku, bez dovolené a bez peněz.
Kočky potřebují lidskou laskavost.
Lidé, kteří se o ně starají, ale potřebují spravedlivý a funkční systém.
Protože společnost se nepozná jen podle toho, jak se dokáže postarat o slabé a opuštěné zvíře.
Pozná se také podle toho, zda péči o něj nenechá jen na několika obětavých lidech, kteří už dávno dělají víc, než mohou dlouhodobě unést.
